Jojo Moyesová: Než jsem tě poznala

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Opravdu skvělá kniha. Na její recenzi jsem narazila na stránkách Knižního klubu někdy v období letních prázdnin a zaujala mě natolik, že jsem hned další den běžela do obchodu knihu si koupit. Hodně dlouho jsem se pak ale bála se do ní pustit, protože jsem měla strach, že bude příliš depresivní. Dostala jsem se k ní až po Novém roce – možná ve mně moje promaroděné Vánoce vyvolaly lehký pocit sebelítosti, který jsem se rozhodla přiživit patřičnou četbou, ale byla jsem moc mile překvapená, protože tahle knížka mi spíš náladu zvedla, je optimistická a plná humoru a čte se tak krásně, že jsem se od ní nemohla odtrhnout a za pouhopouhé tři dny jsem se s lehce uslzenýma očima ocitla na jejím konci :o)

Hlavní hrdinka Louisa Clarková je celkem obyčejná holka, s trochu výstředním stylem oblékání, lehce prostořeká (v duchu hesla co na srdci, to na jazyku), ale strašně sympatická. Žije v malém městě v domě u rodičů spolu se svojí starší sestrou, jejím nemanželským synkem a dědou. Když přijde o práci v kavárně, musí si rychle najít něco jiného, protože propouštění hrozí i jejímu otci. Bohužel zjišťuje, že se svým vzděláním a v tak malém městě může buď dělat v drůbežárně, nebo skončit jako tanečnice u tyče. Když se proto objeví nabídka práce ošetřovatelky, neváhá a skočí po ní, i když to znamená trávit čas s hodně protivným chlapíkem na vozíku, s kterým vlastně neví, co si počít. Její zaměstnavatel Will Traynor pochází z bohaté rodiny místní smetánky, byl zvyklý vést aktivní život plný práce, adrenalinových sportů a svobody, a tak je pro něj život na vozíku, kdy je i v těch nejtitěrnějších každodenních záležitostech odkázaný na pomoc ostatních, extrémně těžce stravitelný. Docela zabrat dává Louise i Willova rezervovaná matka – ve společnosti kteréhokoli z nich si zaručeně připadá jako naprostý idiot, tedy přinejmenším zezačátku. Jak totiž správně tušíte, Louisa se postupem času s Willem nejen spřátelí, ale dokonce se do něj zamiluje.

---

"Proč se mi sakra zas snažíte propašovat na vidličku tu mrkev?"

Mrkla jsem do talíře. Doteď jsem sledovala moderátorku v televizi a přemýšlela, jak by to vypadalo, kdybych si obarvila vlasy na stejný odstín jako ona.

"Cože? To nedělám.

"

"Ale děláte. Rozmačkala jste ji a snažíte se ji schovat v omáčce. Já vás viděl."

Začervenala jsem se. Měl pravdu. Zrovna jsem Willa krmila a oba jsme přitom roztržitě sledovali polední zprávy. K obědu byla hovězí pečeně s bramborovou kaší. Jeho matka mi nakázala, že mu musím dát na talíř tři druhy zeleniny, i když on zcela jasně prohlásil, že dneska žádnou zeleninu nechce. Snad každé jídlo, které jsem měla nařízeno připravit, muselo být tak nutričně vyvážené, až to bolelo.

"Proč se do mě snažíte cpát mrkev?"

"Nesnažím."

"Takže v tom žádná mrkev není?"

Pohlédla jsem na maličké oranžové kousky. "No... teda..."

Vyčkávavě povytáhl obočí.

"No... asi jsem si říkala, že vám zelenina prospěje?"

Zčásti v tom byla poslušnost vůči paní Traynorové a zčásti asi síla zvyku. Byla jsem zvyklá krmit Thomase, kterému se zelenina musela rozmačkat na kašičku a maskovat se pod hromádkou brambor nebo schovávat do těstovin. Každý kousíček, který jsme do něj dostali, nám připadal jako malé vítězství.

"Tak si to ujasníme. Vy máte pocit, že mi malá lžička mrkve nějak zlepší kvalitu života?"

Když to takhle řekl, vážně to znělo dost pitomě. Ale já už se naučila, že je důležité nenechat se viditelně zastrašit ničím, co Will řekne nebo udělá.

"Máte pravdu," řekla jsem klidně. "Už to neudělám."

A pak se Will Traynor zničehonic rozesmál. Smích z něj vyrazil s prudkým zajíknutím, jako by to vůbec nečekal.

"Prokristapána," potřásl hlavou.

Překvapeně jsem na něj zírala.

"Co ještě mi krucinál pašujete do jídla? Za chvíli mi začnete říkat, jak jede pan Mašinka do tunelu a veze na nádraží měkoučkou kapustičku."

Minutku jsem nad tím uvažovala. "Ne," opáčila jsem s kamennou tváří. "Já tu mám jenom pana Vidličku. Pan Vidlička rozhodně nevypadá jako mašinka."

To už mi Thomas před několika měsíci velmi důrazně vysvětlil.

"K tomu vás navedla moje matka?"

"Ne. Hele, Wille, já se omlouvám. Prostě jsem nad tím nepřemejšlela."

"No to je novina."

"No dobře, dobře. Tak já z toho tu pitomou mrkev vyndám, když vám tak strašně vadí."

"Mně nevadí ta pitomá mrkev. Vadí mi, že mi ji pašuje do jídla bláznivá ženská, která říká příboru pan a paní Vidličkovi."

"To byl jenom vtip. Podívejte, tak já tu mrkev vyndám a – "

Odvrátil se ode mě. "Já už nic nechci. Jenom mi udělejte čaj." Když jsem odcházela z místnosti, zavolal za mnou: "A ne abyste mi do něj sakra propašovala cuketu!"

Když jsem domývala nádobí, přišel Nathan. "Dneska má dobrou náladu," poznamenal a já mu podala hrnek čaje.

"Vážně?" Dala jsem si sendviče v kuchyni. Venku byla lezavá zima a poslední dobou mi dům už z nějakého důvodu nepřipadal tak nevlídný.

"Povídal, že ho prej chcete otrávit. Ale říkal to tak jako v dobrým, víte, jak to myslím."

Tahle informace mě podivně potěšila.

"No... teda..." snažila jsem se to skrýt. "Potřebuju jenom trochu času."

"Taky trochu víc mluví. Někdy i celý tejdny pomalu neřekl slovo, ale v posledních pár dnech má rozhodně povídavější náladu."

Vzpomněla jsem si, jak mě Will suše varoval, že jestli krucinál nepřestanu s tím hvízdáním, bude mě muset přejet. "Myslím, že moje a jeho představy o povídavosti se trochu liší."

"No, my si chvíli povídali o kriketu. A musím vám něco říct," ztišil Nathan hlas, "někdy minulej tejden se mě paní T. ptala, jestli si myslím, že si vedete dobře. Já jí řek, že podle mě jste velice profesionální, ale vím, že takhle to nemyslela. A včera přišla a povídala, že prej vás slyšela, jak se spolu smějete."

Vybavil se mi předešlý večer. "To on se smál mně," opravila jsem ho. Willovi připadalo strašně legrační, že nevím, co je pesto. Řekla jsem mu totiž, že k večeři budou "nudle s tou zelenou omáčkou".

"Ále, to je jí fuk. Jenže už je to hodně dávno, co se něčemu zasmál." (str. 71-74)

---

Jenže v každém velkém příběhu musí být nějaké to "jenže" a nic není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Stejně tak i Louisa zjišťuje (tedy ještě před tím, než se stihne do Willa zamilovat), že její svěřenec má se svými rodiči úmluvu – slíbil jim, že už se nepokusí o sebevraždu, pokud ho za šest měsíců odvezou do Švýcarska na eutanazii. Její prací tak je především hlídat, aby svůj slib dodržel a nijak si neublížil a případně se ho snažit přesvědčit, že i v jeho stavu stojí život za to, což si Louisa vezme k srdci a s neutuchající energií s Willem podniká, co se dá – např. vyrazí na koncert vážné hudby nebo na svatbu Willovy expřítelkyně s jeho nejlepším kamarádem :o)

---

"Usadili jsme se jako jediní dva v první řadě uprostřed. Napravo od nás byl taky nějaký muž na vozíku a vesele rozprávěl s dvěma ženami, mezi nimiž seděl. Pozorovala jsem je a doufala, že si jich všimne i Will. Ale ten zíral přímo před sebe s hlavou zabořenou mezi ramena, jako by se snažil stát neviditelným.

Tohle bude fiasko, ozval se ve mně slabý hlásek.

"Nepotřebuješ nic?" šeptla jsem mu.

"Ne," zavrtěl hlavou. Pak polkl. "Vlastně jo. Něco mě tlačí na límci."

Naklonila jsem se k němu a přejela prstem po vnitřní straně límce; uvnitř zůstala nylonová cedulka. Zatáhla jsem za ni ve snaze ji odtrhnout, ale tvrdošíjně odolávala.

"Je to nová košile. Vadí ti to hodně?"

"Ne, říkám to jenom tak, aby řeč nestála."

"Máme v tý tašce nějaký nůžky?"

"Já nevím, Clarková. Věř tomu nebo ne, ale málokdy si ji balím sám."

Nůžky tam nebyly. Mrkla jsem za sebe, kde se ostatní návštěvníci usazovali, šeptali si a pročítali programy. Jestli se Will nebude moci uvolnit a soustředit se jen na hudbu, bude celý tenhle podnik k ničemu. Další katastrofu jsem si nemohla dovolit.

"Nehýbej se," nařídila jsem mu.

"Co – "

Než stihl domluvit, naklonila jsem se, jemně mu odtáhla límec košile od krku, přiložila k němu ústa a uchopila obtěžující štítek do zubů. Trvalo mi několik vteřin, než jsem ho překousla, a já zavřela oči a snažila se nevnímat jeho čistou mužskou vůni a jeho kůži na své a snažila se nemyslet na to, jak nevhodně se chovám. A pak cedulka konečně povolila. Narovnala jsem hlavu a triumfálně otevřela oči s odtrženou etiketou v zubech.

"A je to!" pronesla jsem, vytáhla si cedulku z pusy a mrskla s ní za sedadla.

Will na mě civěl.

"No co?"

Otočila jsem se na sedadle a zjistila, že ostatní diváci najednou s ohromným zaujetím studují své programy. Pak jsem se zase obrátila k Willovi.

"Ale prosím tě, jako by ještě nikdy neviděli žádnou holku, jak okusuje chlapovi límec."

To ho zjevně na chvíli umlčelo. Will párkrát zamrkal a jako by chtěl zavrtět hlavou. Pobaveně jsem si všimla, že mu krk úplně zrudl.

Narovnala jsem si sukni. "Koneckonců," pronesla jsem, "myslím, že bysme oba měli být rádi, žes tu cedulku neměl v kalhotech."

A než na to mohl něco říct, vyšli na pódium hudebníci ve smokinzích a večerních šatech a obecenstvo ztichlo."

(str. 182-183)

---

S ohledem na ukázku na stránkách Knižního klubu mě překvapilo, že vztahy v Louisině rodině nejsou úplně ideální, ale vlastně se mi to líbilo, protože to knize přidává na reálnosti (ukažte mi rodinu, kde jsou vztahy mezi sourozenci nebo mezi dětmi a rodiči jako z televizního seriálu :o) Taky mě lehce šokovalo, že je v Anglii možné uživit šestičlennou rodinu z platu jednoho jediného člověka – o tom si u nás můžeme nechat jen zdát. Líbila se mi taková ta zvláštní osudovost, jako že kdyby Will nebyl na vozíku, nikdy by se s Louisou nesetkali. A mrazilo mě z toho, jak strašně snadno by se člověk mohl ocitnout na jeho místě. Navíc jsem si rozšířila obzory a uvědomila si, co všechno život kvadruplegika a lidí na vozíku obecně obnáší – nejen, že je člověk odkázaný na pomoc druhých i v těch nejzákladnějších životních potřebách, což je příšerná představa, ale i všechna zdravotní rizika, která s sebou jejich stav přináší (např. mě nikdy nenapadlo, že mohou mít problémy s termoregulací nebo že ochrnuté končetiny můžou dotyčného bolet). Každopádně vás to všechno donutí zamyslet se nad tím, na čí straně byste stáli vy – jestli byste, kdybyste byli v jeho kůži, s Willovým rozhodnutím souhlasili nebo ne.

---

"Přestaň mi kázat, Trino!"

"No někdo musí! Takovej plat nikde jinde nedostaneš. A jak to bude vypadat v tvým životopisu?"

"Ale no tak, nedělej, že tady jde o něco jinýho, než o tebe a co ty chceš!"

"Cože?"

"Tobě je fuk, co budu dělat, hlavně když si budeš moct znova dělat úžasnou kariéru. Akorát potřebuješ, abych zajišťovala rodinnej rozpočet a ještě se ti k tomu starala o dítě. Všichni ostatní se můžou jít bodnout." Věděla jsem, že jsem zlá a nevraživá, ale nemohla jsem si pomoct. Do téhle šlamastiky nás koneckonců dostaly sestřiny trable. Vyhřezly ze mě všechny ty roky zášti. "Všichni musíme makat, i kdybysme to nenáviděli, aby si naše Katrinka mohla realizovat svý ambice."

"Tady nejde o mě!"

"Ne?"

"Ne, jde o to, že nedokážeš vydržet v jediný slušný práci, o kterou jsi za celý měsíce zavadila."

"O mojí práci víš úplně kulový, jasný?"

"Vím, žes tam měla mnohem víc než minimální mzdu. Což je asi tak všechno, co potřebuju vědět."

"V životě nejde jenom o peníze, víš?"

"Jo? No tak to jdi dolů říct mámě a tátovi."

"Ani mi krucinál nezkoušej kázat o penězích, když jsi už roky do týhle domácnosti nepřispěla ani vindrou!"

"Víš, že si to nemůžu dovolit kvůli Thomasovi!"

Začala jsem strkat sestru ven ze dveří. Nevzpomínám si, kdy jsem na ni naposledy vztáhla ruku, ale právě teď jsem měla strašně silné nutkání někoho praštit a bála jsem se, co bych provedla, kdyby tu se mnou zůstala. "Jdi do hajzlu, Trino. Jasný? Vypadni a nech mě na pokoji!"

Přibouchla jsem sestře dveře před nosem. A když jsem slyšela, jak pomaličku schází po schodech, rozhodla jsem se, že nebudu myslet na to, co asi řekne našim a jak to všichni budou považovat za další důkaz mé katastrofální neschopnosti dělat něco pořádného. Rozhodla jsem se nemyslet na Syeda na úřadu práce a jak mu asi budu vysvětlovat, proč jsem odešla z té nejlépe placené nekvalifikované práce. Rozhodla jsem se nemyslet na drůbežárnu a jak někde hluboko v jejích útrobách pravděpodobně pořád ještě visí igelitová kombinéza a hygienická čepice s mou jmenovkou.

Znovu jsem si lehla a myslela na Willa. Přemýšlela jsem o jeho hněvu a jeho smutku. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla jeho matka – že jsem jedna z mála, kdo na něj dokáže zapůsobit. Vzpomněla jsem si, jak se snažil nesmát "Klapálkově písničce" toho večera, kdy se za oknem snášel zlatavý smích. Myslela jsem na teplou kůži a jemné vlasy a ruce živého člověka, který je mnohem chytřejší a zábavnější, než já kdy budu, a který přesto nevidí žádnou lepší budoucnost než se sprovodit ze světa. A nakonec jsem se s hlavou zabořenou do polštáře rozplakala, protože mi můj život náhle připadal mnohem temnější a komplikovanější, než jsem si kdy dokázala představit, a já se toužila vrátit v čase do doby, kdy mou nejzávažnější starostí bylo, jestli jsme s Frankem objednali dost rozinkových šneků.

Ozvalo se zaklepání.

Vysmrkala jsem se. "Jdi do hajzlu, Katrino."

"Omlouvám se."

Zírala jsem na dveře.

Hlas měla zdušený, jako by mluvila s pusou přitisknutou na klíčovou dírku. "Nesu víno. Hele, pusť mě proboha dovnitř, nebo mě máma uslyší. Mám pod svetrem dva hrnky s Bořkem stavitelem a dobře víš, jak vyvádí, když se v patře pije."

Slezla jsem z postele a otevřela dveře.

Mrkla na můj uslzený obličej a rychle za sebou zavřela dveře. "Tak fajn," pronesla, odšroubovala víčko a nalila mi do hrnku víno, "co se doopravdy stalo?"

Upřeně jsem na sestru pohlédla. "Nikomu nesmíš říct, co ti povím. Ani tátovi. A už vůbec ne mámě."

A pak jsem jí to řekla.

Musela jsem to někomu říct.

Bylo hodně věcí, kvůli kterým jsem svou sestru neměla ráda. Ještě před pár lety bych vám mohla ukázat celé naškrábané seznamy, které jsem na toto téma sepisovala. Nesnášela jsem ji za to, že má husté rovné vlasy, zatímco moje se začnou třepit a lámat, jakmile je mám delší než k ramenům. Nesnášela jsem ji, protože jí člověk nikdy nemohl říct nic, co už by ona dávno nevěděla. Nenáviděla jsem, že celou dobu mé školní docházky si učitelé nemohli pomoct a museli mi tichým hlasem sdělovat, jak je hrozně chytrá, jako by její genialita automaticky znamenala, že budu muset celý život žít v jejím stínu. Nesnášela jsem ji za to, že musím v šestadvaceti letech bydlet v malé komůrce v rodinném dvojdomku, jen aby ona a její nemanželský syn mohli mít větší pokoj. Ale občas jsem byla vážně ráda, že je moje sestra.

Protože Katrina neječela hrůzou. Netvářila se otřeseně a netrvala na tom, že to musím povědět mámě a tátovi. Ani jednou mi neřekla, že jsem udělala chybu, když jsem odešla.

Zhluboka si lokla vína. "Šmarjá."

"Jo, přesně." (str. 137-140)

---

Navzdory hodně vážnému tématu není kniha Než jsem tě poznala žádným tragicky uslzeným údolím, ale spíš vcelku reálným příběhem, který vám autorka vypráví s úsměvem a nadhledem (ani nespočítám, kolikrát jsem u ní vyprskla smíchy :o). Tím ovšem neříkám, že nad jejími hrdiny a jejich osudy nebudete přemýšlet ještě dlouho poté, co knihu zaklapnete. Mě osobně trvalo nějakou dobu, než ve mně kniha dozněla a já mohla začít číst něco dalšího, protože do té doby mi každá další knížka, kterou jsem otevřela, připadala nezáživná a vůbec jsem se do ní nemohla začíst.

Zpět na hlavní stranu blogu